Znovu na Svatojakubské poutní cestě ve Španělsku

Tentokrát bez kola, ale po svých – pěšky !

Když jsme s kamarádem Hejtmánkem při naší cestě na kole Z Čech až na konec světa projížděli trasou svatojakubské cesty, oba jsme obdivovali pěší poutníky. V poutnických ubytovnách klesali večer na lůžka unaveni, vyčerpáni. Mnoho z nich před tím muselo ošetřit menší či neskutečně velké puchýře na nohou. S posílenými nočním hlubokým spánkem jsme se s nimi ráno loučili, ačkoliv jsme večer nevěřili, že budou schopni dalšího pochodu.

Trochu jsem jim ale v duchu záviděl. Na kole vydržím hodně, ale pěšky jsem nikdy daleko nedošel. Nevěřil jsem tedy, že bych byl někdy v životě schopen delší pochod a jít jako pěší poutník svatojakubskou cestu.

Všechno se změnilo po TEP kyčle. Nejen, že mi v nemocnici vyměnili vadný kyčel, ale odstranili příčinu, proč jsem špatně a nerad chodil. Bylo to tím, že před operací jsem měl jednu nohu o 1,5 cm kratší. Po rehabilitaci jsem nejen bez problémů začal znovu jezdit, ale začal jsem také hodně chodit na stále delší procházky do přírody, při nichž jsem začal poznávat detaily, které se nedají ze sedla byciklu pozorovat. Při jedné procházce s kamarádem Josefem Michálkem jsem kromě jiného vyprávěl o svatojakubské cestě. Náhle, úplně ve stejné chvíli, jsme se rozhodli, že se tuto pouť společně vydáme.  Při vzpomínce na zdecimované poutníky jsem naordinoval zvýšené denní dávky vycházek, prověřili jsme několik párů bot a začali plánovat cestu.

Počátkem května jsme se letecky přesunuli do Madridu. Prvním cílem bylo poznat nejzajímavější místa hlavního města Španělska. Největším dojmem na nás zapůsobilo Prado svými jedinečnými sbírkami nejznámějších světových malířů.

Autobusem jsme se přesunuli do Astorgy, kde začala naše svatojakubská pouť. Věděl jsem, že znovu hned na prvních kilometrech poznám tu nejkrásnější její část v horách, na rozhraní autonomní oblasti Galície. Nejdříve v hustém dešti, později několik dnů za krásného slunečného počasí, potom zase ve větru, v dešťových, dokonce i ve sněhových přeháňkách jsme v neuvěřitelné pohodě došli do cíle v Santiagu de Compostela, na mys Finisterre, považovaný dříve za konec světa. Jako třešničku na dortu si přidali návštěvu nepříliš navštěvované Muxie na pobřeží Atlantiku.

Na naší pěší pouti jsme s jedním malým puchýřem na palcích, který jsme během několika dnů zaléčili, urazili asi 335 km s denním průměrem 21 km.

Odvezli jsme si nezapomenutelné dojmy nejen ze samotné pouti, ale ze setkávání s poutníky z celého světa. Během cesty jsme navázali kontakt s poutníky 28 národností.

Na závěr vzkaz těm, kteří plánují svatojakubskou cestu na kole. Uvědomte si, že cesta je poměrně náročná, že je nezbytné chovat se k pěším poutníkům ohleduplně v místech, kde není jiné řešení, než použít společnou trasu s nimi. Asi tak, jak bychom se měli chovat všude.  K turistům na jejich značených trasách a kdokoliv mezi lidmi.

Foto:

První kroky v dešti za Astorgou

Krásné ráno v horách nad Rabanalem

Cíl u katedrály je na dosah

Mys Finisterre z ptačí perspektivy

Mys Finisterre, kde končí většina poutnických bot