Já a kolo

K lásce ke kolu mne přivedli, aniž by si vůbec uvědomovali, moji rodiče. Jako pětiletému klukovi mne přinesl Ježíšek krásné dětské kolíčko. Měl jsem z něj neskutečnou radost. Byť jsem byl ještě hodně malý, věděl jsem, že ho ve vesnici žádný jiný kluk nemá. Prý jsem z velké radosti na něj hned skočil a k údivu rodičů po několika počátečních pádech pod stoly v sále naší hospody v Myslívě, jsem zakrátko, snad ještě ten večer samostatně kroužil sálem kolem dokola. Bylo to vlastně moje první kriterium.

Od té doby uplynulo už dlouhých 65 let. Proto je docela možné, že skutečnost tehdy byla trochu jiná a pádů víc, než si pamatuji. Nicméně toto dětské kolo jsem ještě dlouho bravurně proháněl, než jsem mu s konečnou platností urostl. Potom jsem určitou dobu měl tatínkovo pánské kolo zn. ČZ a jezdil stylem jedna nohu pod rámem, protože jsem byl hodně malého vzrůstu. Později jsem „nedošlápl“ ještě ani ze sedla. Náhradou sedla byl omotaný pytel na rámové trubce. Od kola mne nic neodradilo.