Vzpomínka na Pepi Bicana

Měl jsem tu čest poznat slavného fotbalistu pana Josefa Bicana. Bylo to při jedné z jeho návštěv Sedlice u Blatné. V Sedlici měl babičku, kterou i za války navštěvoval a pobýval u ní. Protože byl velice přátelský, našel si zde kamarády, které později, v době kdy už babička nežila, příležitostně navštěvoval. Pamatuji si na něho, kdy jsem ještě v dorosteneckém věku nastupoval za 1. mužstvo fotbalového oddílu Sokol Sedlice. Jednou, myslím někdy v r. 1957 nebo 1958, jel s námi na přátelský zápas do Březnice. Provedl slavnostní výkop a jeho přítomnost byla pro hráče i fanoušky velká událost. Pro mne katastrofa. Měl jsem neskutečnou trému, nervozita mi svazovala nohy. Lítal jsem po hřišti sem tam. K míči jsem se nedostával a když už, tak jsem to většinou pokazil. Prostě jsem si vůbec nekopl. Zřejmě to nešlo ani mým spoluhráčům tak, jak by si představovali. Prohráli jsme dost velkým rozdílem. Po zápase jsme z toho byli smutní, že jsme se před slavným fotbalistou tak mizerně předvedli. Povzbudil nás a nezapomenu, když mi řekl „ Heleď mladej, snažil ses, to je hlavní. Nic si z toho nedělej. Porážky přece ke sportu patří, jsou i v životě. Příště to bude lepší!“

Na tuto epizodu jsem si poprvé vzpomněl, když jeho syn Ivan v červenci r. 2013 navštívil Sedlici, aby před pouťovým fotbalovým utkáním odhalil pamětní desku, kterou u příležitosti 100. výročí narození jeho otce nechal zhotovit Městský úřad Sedlice a oddíl kopané TJ Sokol Sedlice.

Na jeho slova si teď často vzpomenu při nepodařených výsledcích extraligy, jeho i mnou milované SLAVIE Praha. Se Slavií žiji od svého mládí, v době, kdy slavný „Pepi“ střílel za Slavii góly, kdy režim změnil názvy klubů a Slavie hrála v padesátých létech pod názvem DYNAMO Praha. Se Slavií jsem prožil i sestupy do II. ligy, naopak jsem se radoval z nepřehlédnutelných úspěchů na mezinárodním poli i z vítězství v lize.

Proto věřím, že „…bude líp!“